Nevýhodou městských parkovišť bývá dřívější probuzení. Dnes se o něj postarali popeláři v šest ráno a já si při tom pobrukoval dětskou písničku od Míši Růžičkové: „Hej ty, já jsem taky popelář, hej ty, kolik toho dneska máš, hej ty, ještě dvacet popelnic, hej ty, já mám ještě o dvě víc…“ Tu máme s Filipem moc rádi.
Venku je zataženo, vane svěží vítr od západu, poprchává a je 18°C.
Trip vyvenčí Péťu a Filipa, já dopisuji deník, Niky dospává. Dnes se jí to nějak nepovedlo, vyspala se do modra. Takže má najnovou náladu.
Při snídani fotím výhled z okna nad jídelním stolem. Náš soused postavil svoje auto tak blízko nás, že mu nešly otevřít boční dveře.
Při odjezdu fotím park plac s cenou 16,5 euro na 24 hodin.
Krátká zastávka u větrného mlýnu Moulin de Moidrey.
Ten tu stojí už od roku 1806 a po obnově, která skončila v roce 2003, byl znovu uveden do provozu. V dnešní době je mlýn plně funkční a vyrábí se v něm mouka z pšenice, pohanky, žita, ječmene, ovsa, rýže a kaštanů. V roce 2007 byl mlýn zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
video – Větrný mlýn Moulin de Moidrey
Mimochodem, na fotce z nadhledu je z dálky vidět, že díky přílivu se z Mont Saint Michel stal ostrov. Tak to jsem prošvihl.
Tripovi se cestování nějak nelíbí, utěšuji ho na klíně.
Ve dvě hodiny vysazujeme holky ve městě Bayeux. Chtějí si udělat čas jenom pro sebe, projít historické centrum a něco si nakoupit.
My tři chlapi jedeme asi dvacet kilometrů vzdálený Normand American Cementery.
Vyjíždíme z města a Péťa volá, že dnes je pondělí, a to tu mají všechny obchůdky zavřeno. Prý se pro ně nemáme vracet, že dojdou do nedalekého obchodního domu na okraji města a tam by měli mít otevřeno.
Zaparkujeme na obrovském asfaltovém parkovišti a jdeme se projít po okolí. Jen Trip musí počkat v autě. Pejskové na hřbitov nemůžou.
Normandský americký hřbitov a památník ve Francii se nachází v Colleville-sur-Mer, na místě dočasného amerického hřbitova sv. Vavřince, zřízeného americkou první armádou 8. června 1944. Byl to první americký hřbitov na evropské půdě v Druhé světové válce. Místo hřbitova zabírá 172,5 akrů a obsahuje hroby 9 386 vojenských mrtvých, z nichž většina přišla o život při vylodění v den D a následných operacích.
Každý z padlých vojáků tu má vlastní kříž se jménem a státem, odkud pochází.
Památník se skládá z půlkruhové kolonády s lodžií na každém konci obsahující velké mapy a příběhy vojenských operací uprostřed je bronzová socha „Duch americké mládeže povstávající z vln“. Orientační tabulka s výhledem na pláž zobrazuje vylodění v Normandii.
Pietní místo je příkladně udržované, v době naší návštěvy tu zrovna sekali trávník.
Na konci hřbitova jsou žulové sochy představující Spojené státy a Francii.
Filip mě po celou dobu zaměstnává svými hloubavými otázkami: A to jsou tu opravdu všichni pohřbení? A kolik váží tahle socha? A proč támhleten pán jede na vozíku. A v tom bazénu se může koupat? A proč je zákaznické centrum zavřené? A z čeho jsou ty kříže? A co by se stalo, kdyby vyhrálo Německo?
Poslední otázka už mě také několikrát napadla, ale ani já na ní neznám přesnou odpověď.
Projdeme si ještě část Omaha Beach, česky pláž Omaha. To je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie.
Pláž je 8 km dlouhá a vylodění zde bylo nezbytné, neboť tím došlo k propojení britských sil vyloďujících se na východní Gold Beach s americkými silami, které se vylodily na západní Utah Beach. Dobytí pláže Omaha měla na starosti Armáda Spojených států amerických, jejíž dopravu na místo určení zajistilo Námořnictvo Spojených států amerických podporované Royal Navy.
Bylo naplánováno, že počáteční vlny útoku, které se skládaly z tanků, pěchoty a ženistů, ochromí pobřežní obranu, a umožní tak přistání větším lodím a následujícím invazním vlnám.
Hlavním cílem bylo zajistit předmostí o hloubce osmi kilometrů mezi Port-en-Bessin a řekou Vire, spojení s britskými jednotkami vyloděnými na Gold Beach na východě a dosažení oblasti Isigny na západě kvůli spojení s VII. sborem z Utah Beach. Oproti nim stála německá 352. pěchotní divize, z níž značnou část tvořili teenageři doplnění veterány z východní fronty. 352. divize nikdy nepoznala žádný vojenský trénink. Z jejích 12 020 mužů mělo zkušenosti z boje jen 6 800. Ti všichni měli ubránit 53 km fronty. Němci byli rozmístěni v opěrných bodech podél pobřeží. Jejich strategie byla založena na zničení nepřátelského útoku ještě na vodní hladině.
Jen velmi málo se nakonec na pláži Omaha událo tak, jak bylo naplánováno. Problémy s navigací způsobily, že většina vyloďovacích člunů své cíle po celý den míjela. Obrana byla neočekávaně silná a způsobila přistávajícím americkým jednotkám těžké ztráty. Ženisté se snažili pod těžkou palbou odklidit překážky, aby se mohli později vojáci protlačit těmi několika málo průrvami, které byly vytvořeny. Jednotky oslabené ztrátami při samotném vylodění nebyly schopny proti silné obraně vybojovat průchody z pláže. To následně způsobilo mnoho problémů včetně zpoždění dalších vln útoku. Malých průniků bylo nakonec dosaženo skupinami přeživších, jejich improvizovanými útoky a vyšplháním se na skály mezi nejvíce bráněnými body. Na konci dne byly vybojovány dva izolované opěrné body, které byly následně využity proti slabším obranným postavením ve vnitrozemí. Původních cílů Dne D tak bylo dosaženo ve dnech následujících.
Hlavní příčiny masakru na pláži Omaha byly tři.
Spojenecké bombardovací svazy přelétly linii německé obrany a bomby odhodily až jeden kilometr za ní. Německá obranná linie zůstala nepoškozená.
Před vlastním vyloděním pěchoty se na každém úseku měl vylodit výsadek 29 speciálně upravených tanků Sherman DD, aby zajistil potřebné krytí pěchoty. Tanky Sherman byly doplněny o dva lodní šrouby a vysoký nástavec z impregnované plachtoviny na kovové konstrukci vedoucí od boků. Výsledkem bylo plavidlo, jehož dno tvořil ponořený tank Sherman a na hladině vypadalo jako člun. Po dosažení pláží měla být konstrukce složena a vzniknout funkční tank.
Prvotní plán předpokládal, že tanky budou vyloděny ve vzdálenosti 5 km od pobřeží a pak nenápadně, jako zdálky vypadající běžné gumové čluny, dosáhnou pobřeží. V den D však bylo moře značně bouřlivé. Proto byl těsně před vyloděním tanků vydán rozkaz zkrátit vyloďovací vzdálenost na 1 km. Rozkaz ke zkrácení vyloďovací vzdálenosti se však nedostal k veliteli flotily tohoto úseku a tanky byly v tomto úseku vyloděny podle původního plánu ve vzdálenosti 5 km od pobřeží. Jako orientační bod k cíli vylodění měla sloužit věž místního kostela na hřebenu horizontu. Silný proud a vítr však začal tanky snášet od cíle vylodění. Veliteli posádek byli tankisté, ne však zkušení námořníci. Místo toho, aby se v nepříznivých podmínkách snažili dosáhnout bezpečně pobřeží kolmo k vlnám i za cenu snosu, snažili se dosáhnout původního cíle vylodění za každou cenu. Tím stočili své plovoucí tanky bokem k vlnám a tanky začaly nabírat vodu. Z 29 tanků se 27 potopilo a pevniny dosáhly pouze 2 tanky, které tak nemohly poskytnout potřebnou podporu výsadku. V poslední době proběhl průzkum potopených vraků tanků a některé dosáhly vzdálenosti 3 km od místa vylodění směrem k pobřeží, než se potopily.
V ostatních úsecích bylo vylodění tanků Sherman DD úspěšné.
Také protivníci byli překvapivě silní, několik dní předtím se totiž na pláž Omaha přesunula jedna německá divize v plném bojovém stavu a od počátku svého příchodu měla nejvyšší stupeň bojové pohotovosti.
Tolik popis z internetu. Díky zbytkům německého opevnění a místním popisům celé situace, je mi z toho úzko. Mladí kluci, kteří se v silných vlnách pod nepřátelskou palbou dostali na břeh, museli útočit do kopce proti opevněným místům. Ach jo.
Holky volají, že už je nakupování nebaví, tak je pojedeme vyzvednout. Prošly si centrum, v obchoďáku něco málo nakoupily a už se prý nudí.
Cestou se ještě zdržíme v muzeu. Je to muzeum celé operace, nazvané Overload.
Venkovní exponáty jsou volně přístupné a důkladně jsme si je prolezli. Tanky, ponton, děla, bunkry, auta, vojenská technika. Vše v relativně dobrém stavu a s anglickými popisy.
Mě v jednom tanku zaujal hvězdicový motor jako z letadla. To jsem ještě neviděl.
Uvnitř muzea nabízejí suvenýry s vojenskou tématikou. Filipa nejvíc trápí, že z jeho přídělu mu zbylo jen jedno euro a za to si tady nic nekoupí.
Prošli jsme si i muzeum. Opět dobová technika, autentické předměty, pozůstatky z bojů, to vše v kulisách válečných míst.
Celý den myslím na to, že na světě by mohlo být lépe, kdyby se pořád neválčilo. Kdyby se všechny prostředky určené na ubližování, zabíjení a zastrašování vložily do vzdělání, kultury, zdravotnictví, vědy a výzkumu, byla by tahle planeta zelenější, zdravější a možná celkově lepší.
A nebo taky ne. Kdo ví…
S našimi děvčaty se sejdeme v E.Leclerk a dáme si jídlo v jejich bistru. Burgry, kuřecí nugetky, hranolky, pití, zákusek a malý dárek pro děti.
Při tom nám holky vyprávějí, jak se měly a co dělaly. Centrum města je moc pěkné, ale naštvalo je, jak jim sekuriťáci v obchoďáku dvakrát chtěli prohlížet batohy.
Odjíždíme.
Blíží se večer, hledáme místo na spaní a dnes nám to tedy moc nejde.
- místo: vyléváme odpady a nabíráme čistou vodu. Okolí je dost špinavé, zapáchá to tu, jsou tu poházená hovna. Navíc hned vedle je divná rodina se zjevně dementní dcerou. Chlápek surově mlátí jedno dítě a ve finále ho pobrekávající nechá za trest stát u auta s pytlem na hlavě. Dítěti je tak osm let a má plínu. Je mi z toho zle, mám slzy v očích, ale jsem srab a nezasáhnu. Tady určitě nezůstaneme, jedeme jinam.
- místo: plácek u muzea ze starého bunkru. Teď večer je to tady takové ponuré, byli bychom tu sami a ráno možná přijedou návštěvníci, kterým bychom tu mohli vadit.
- místo: zákaz kempování
- místo: několik karavanů blokuje parkoviště a je tu dost nepořádek. Vypadá to na nějaký squat, nebo cikánskou kolonii.
- místo: místní motorkář nás upozorňuje na zákaz kempování a varuje před policií a velkou pokutou.
- místo: vracíme se pár kilometrů na místo číslo 2. a Niky objevuje ceduli se zákazem kempování. Tak jsme si s Fildou alespoň prolezli venkovní exponáty.
- místo: Péťa objevuje pěkný plácek, ale je to 25 km daleko. Stmívá se a já zjišťuji, že nám nefungují dálková světla. Bez těch se to dá. Hlavně, že nám fungují potkávací a většina brzdových. Ne, jako na první Velké cestě v Polsku, kde nám svítila jen denní světla. Pár kilometrů před cílem zjišťuji v mapě, že jedeme zbytečně na opačnou stranu, než máme namířeno směrem domů. No nevadí, už jsme si zajížděli kvůli zbytečnějším místům. Hlavně, ať se v klidu vyspíme.
Na místě jsme v jedenáct večer. Je to štěrkový plac, kde už stojí jeden obytňák.
Rychlá sprcha, zuby a do peřin.
Přijíždí dvě osobní auta a jedno se na velkém a téměř prázdném parkovišti staví asi půl metru od našich bočních dveří. Čekám u nich, dívám se na bejzbolku a poslouchám. Ale je to jen starší pán, který po malé procházce odjíždí. Ve druhém autě probíhá hlasitá komunikace a po chvíli možná i vášnivý sex.
Zakončení dne není úplně ideální, ale po přečtení pár stránek usínáme.
Dnes jsme najeli 240 km.
Snad se dobře vyspíme.