Takže jaká byla naše poslední noc ve Francii? Jedním slovem pohodová. Klid, ticho, odpočinek.
My dospěláci jsme se vzbudili asi v šest ráno, chvíli si četli a já vzal Tripa na krátkou procházku. Při ní jsem si příjemně pokecal se šarmantní postarší francouzkou. Moc jsme si nerozuměli, ale bylo to milé a usměvavé.
Nedaleko v jedné zahradě jsem objevil krocana.
S Filipem jsem zašel ještě jednou do místní pekárny pro báječnou a křupavou bagetu. Mám rád naše pečivo, ale po tomhle jídle se mi bude stýskat.
V obchodě jsme ještě dokoupili poslední drobnosti, jídlo a dárky pro rodinu a známé, dotankovali naftu za 1,4 euro/litr a po desáté hodině odjeli východním směrem.
V 10:50 vjíždíme do Německa
V 11:35 si Niky všimla, že máme otevřené střešní okno. To za jízdy zavřela naše statečná Péťa.
Ve 12:01 míjíme letecké muzeum v Seinsheimu. Mají tu vystaveného jednoho z Concordů. Neviděl jsem ho v Británii, nestihl jsem ho vyfotit ani tady. Třeba to vyjde někdy příště.
Míjíme kolonu vojenských aut. Nestal se tu zatím převrat? Vždyť my ani nevíme, co se kde děje.
Kdesi na německé dálnici stavíme na odpočívadle na malou svačinu a protažení. Je tu dost odpadků, je cítit moč a pozdravili jsme se s českým řidičem.
Filip pokořil metu 170ti dnes mávajících lidí v projíždějících autech.
V 15:58 vjíždíme do naší vlasti po silnici 189 v obci Lísková 😊
Tady se cítíme doma. Stromy mají odlišný odstín zelené, máme tu jiné patníky, jinak hrubý a barevný asfalt, břízy a hlavně české nápisy.
Na prvním českém kulaťáku musím přemýšlet, jak se u nás bliká. Na tu Francii jsem si nějak zvykl.
Rád cestuji, rád jezdím do ciziny, ale stokrát radši se vracím domů, do Čech. Kde jsou všechny ty krávy, koně, ovce, vinice, kukuřice, balíky slámy, pole, louky, lesy, jezera, řeky, hory, Pyreneje…
Ale vždyť u nás je taky krásně.
V 16:30 parkujeme před domem pana Berana. To je ten milý člověk, co nám prodal našeho Leonida a vždy byl ochotný poradit na cestách, i s případnými problémy s autem.
Popovídali jsme si, dali si kávu, čaj a vodu a po necelé hodině vyrážíme dál.
Původně jsme byli domluvení s bráchou, že se u něj zastavíme a přespíme. Ježe on stejně nemá doma synka, tak po krátké debatě a konzultaci s googlinkou volíme zrychlený přesun domů.
Náhodou nacházíme místo, kde bydlí internet.
V 19:00 vyjíždíme z Plzně.
V 19:35 přejíždíme hranice středočeského kraje.
Je 19:42 a začíná pršet.
20:14 Kus za Rakovníkem míjíme auto na střeše. Muselo se to stát těsně před námi. Zrovna tam zastavovali dvě auta, tak pokračujeme.
Je 20:25 a Péťa má 1.000 bodů – jako první vidí Říp.
Ve 21:00 vyjíždíme z Vliněvsi a doháníme auto naší sousedky, paní Vašíčkové.
21:03 Troubíme před domem Michala a Jindřišky, dáváme si malého panáčka domácí slivovice. Ta mi celou dobu chyběla, když jsem jí zapomněl doma.
Ve 21:15 projíždíme kulaťák v Beřkovicích, mám slzu v oku. Hlásím, že jsme to zvládli a Filip na mě volá: tati, nepolevuj!
Ve 21:18 vjíždíme do dvora před naším domem. Vše tu vypadá v pořádku, vynášíme pár základních věcí a ukládáme děti do pevných a prostorných postelí.
Ráno jsme vstávali ve Francii, večer budeme usínat ve svých pohodlných postelí v Čechách.
Dnes jsme ujeli 640 kilometrů. To je asi nejvíc, co jsme dali obytkou za den.
Celkem jsme na letošní Velké cestě ujeli 5.930 km, někde mezi víčkem palivové nádrže a koncovkou výfuku nám během fantastických 44 dnů proteklo cca 620 litrů nafty.
Každý z těch dnů byl úžasný a věřím, že jsme si to všichni náležitě užili. Ponorková nemoc se opět nedostavila a myslím si, že nás to naopak ještě víc spojilo k sobě.
Skončilo další velké dobrodružství. Francie je velká a rozmanitá země. Jsou v ní krásná místa, moře, oceán, hory, řeky, jezera, pestrá fauna i flóra, historické stavby, písečné duny skvělé jídlo i pití. I s těmi drobnými zádrhely můžu opět bez obav prohlásit, že jsme nebyli na žádném blbém místě a nepotkali úplně špatné lidi.
Takže klasika: všude je pěkně. Chce to jen nebát se (hlavně ne zpravodajství a covidu) a vyrazit vstříc skvělým zážitkům.
Kočovný život je fajn, je to jedna velká jízda, ale pohodlný dům s pevnými základy je přeci jenom lepší.
Je tu velké zádveří, obrovský obývák, pohodlná koupelna široká chodba, kde projdou dva lidi proti sobě i prostorný záchod se spoustou vody, úžasná sprcha i pohodné postele.
Vždyť první věta Niky, když vstoupila do zádveří byla: „Ty bláho, tady je to velký!“
A ještě malá poznámka k vodě: doma máme celoroční průměrnou spotřebu vody 250 litrů na den. V obytňáku si běžně vystačíme se 100 litry na tři dny.
Žijte dobře a buďte zdrávi.
PS: Poslední ohlédnutí navigátorky, ochránkyně rodiny a přísné dračice: Francie je opravdu moc zvláštní země. Určitě je krásná, zajímavá a v mnoha směrech jedinečná, ale dostává i pár černých puntíků za nepořádek kolem domů a hodně moc psích hovínek kolem cest…. A naše cesta? Jsem ráda, že přes všechny problémy spojené s covidem jsem vyrazili a cestu podnikli. Mám díky tomu hromadu krásných vzpomínek a jsem šťastná, že jsem součástí naší úžasné rodinky. Díky moji drazí, za to, že jste 💝